„Pane učiteli, dojděte k nám na Kaču…," slýchával jsem od svých sucholožských žáků několik let. Nakonec jsem do sucholožského "kulturáku" v sobotu 23. listopadu 2002 zašel. A dodnes to ve mně je.
Na první pohled nic zajímavého. Sál přeplněný lidmi, několik krojovaných párů, na podiu dechovka a plný taneční parket. Normální kateřinská taneční zábava, jakých je v našem okolí hned několik.
Při druhém pohledu mě zaujalo hned několik věcí. Předně přebohatá výzdoba stropu. Všechny konfety se sbíhaly do jediného bodu. Na toto místo mě naši bývalí žáci, kteří dnes byli oděni do krojů upozornili. Vysoko u stropu, ve vrcholu výzdoby, tam uprostřed, visela dámská lodička potažená alobalem. Kluci mi sdělili, že je to ženské právo, a když jsem se ptal, cože to znamená, ukázali na velký plakát připevněný na stěně. Na něm stálo napsáno toto:
Hej, ogaři, poslúchajte, na botu nám nesahajte. Dřív než jedenáct odbije, ať tam bota eště je. Ten, kdo nám ju před tým strhne, 4 litry vína zatahne. A po jedenáctej hodině, lesti zatúžíte po víně, k výčepu ju doneste, 4 litry vína za ňu dostanete. To vám v úctě vzkazuje ročník 1985.
To už jsem cítil, že půjde o něco mimořádného. Hned jsem je zahrnul otázkami. Bylo na to dost času, protože jsem byl ujištěn, že do jedenácti hodin se stejně nic podstatného nebude dít.
"Kaču", jinak v Lozi této akci nikdo neřekne, pořádá ročník, jehož mužská část měla v dalším kalendářním roce jít k odvodu na vojnu. V listopadu 2002 to tedy byli s rokem narození 1985.
Právo žen znamená, podle výkladu přítomných, dámskou volenku. Dokud visí bota u stropu, vyzývají k tanci výhradně děvčata, ženy, tetičky, babičky… Chce-li některý z přítomných pánů toto právo zrušit, musí strhnout botu. V tom mu ovšem budou vydatně bránit hoši z pořadatelského ročníku a do jedenácté hodiny i pomyšlení, že by musel zaplatit pití v hospodě.
Nevím, jestli někdo z vás, chlapi, zažil celovečerní dámskou volenku, ale sám za sebe musím říci, že je to těžký útok na ego, být takto vybírán. Jde to ještě, když si pro vás aspoň některá přijde, ale ten pocit, když kdekdo tančí a vy sedíte, není nijak příjemný. A to ještě musím dodat, že v Lozi jsou nadprůměrně pěkná děvčata.
Mrkám na hodinky. Je za pět minut jedenáct. Od stolu za mnou slyším postaršího muže: „Mamo, podrž ně sako…" Všichni muži v sále vykazují zvýšenou aktivitu. Kluci z ročníku se trousí pod právo a dělají jakoby nic. Po chvilce přešlapování si však podle vzoru nevyššího z nich začínají vyhrnovat rukávy na krojových košilích. Reagují tak na přípravy ostatních přítomných chlapů, kteří se srocují do skupinek asi tak po pěti až šesti lidech, všichni už prosti sak, motýlků, kravat či vest. Někteří si také vyhrnují rukávy. Nikdo nenechává nikoho na pochybách, co vypukne. Přípravy přeruší výkřik: "Jedenááást!"
Pod právo se hrnou muži v civilu. Krojovaná skupinka sedmi statečných srdnatě vzdoruje. Je ticho. Všechny ženy sedící, stojící, či dokonce stojící na židlích i stolech napjatě a pozorně přihlížejí. Myslím, že chlapy v duchu porovnávají a důkladně hodnotí. Je slyšet jenom zrychlený dech a nárazy těl o těla. Deset minut dokázali kluci z ročníku vzdorovat. Pak byli vytlačeni na okraj a sedm starších mužů, kteří se k tomuto uvolili, je pevně drží, aby už pod botou „nezacláněli".
Dechovka začíná hrát kankán. Jistě tu vlezlou melodii všichni znáte. A ve spojení s obrazem, který se mi naskýtá, si připadám jako v neskutečném absurdním snu. Sucholožská Borověnka nakonec vydrží s kankánem vysoké rychlosti až do stržení boty. To ovšem ještě o více jak půl hodiny předbíhám. V sále se totiž právě teď strhává pořádná bitka. Už chápu smysl těch malých skupinek, které se houfovaly před začátkem klání. Jsou to kamarádi a každý má svoji funkci. Ten hlavní je "skokan". Rozbíhá se k "vyhazovači", který bojuje v chumlu pod botou a hledá si optimální pozici. Skokan z rozběhu skáče jednou nohou do spojených rukou vyhazovače a odráží se s jeho vydatnou pomocí ke stropu. Ruka vyletí do více jak čtyřmetrové výšky, máchne po botě a už se tělo skokana řítí nekontrolovaně k zemi. Většinou dopadá na chumel zápolících. Ovšem byly i pády přímo na zem. Nemyslím, že to nebolelo. Ozývají se vzdechy a výkřiky něžného pohlaví. Ve škole mi Sucholožané tvrdili, že praskla i nějaká žebra a jeden otřes mozku, ale není to zaručená zpráva. Já osobně bych tomu věřil, protože se šlo opravdu naostro. Pochopil jsem, že o ty čtyři litry vína už určitě dávno nejde… Nerad bych opomenul zbylé členy bojujících skupinek. Ty jsem si pojmenoval "rozrážeči". Celou dobu byli v největší pranici. Museli totiž čistit rozběhovou dráhu pro skokana a také pomoci udržet stabilitu vyhazovače.
Je 22.43 a konečně máme vítěze. Kankán utichá a je slyšet hlasité oddychování naprosto vyčerpaných a propocených mužů. Bude tombola a po ní už konečně zas pánská volenka. Odjíždím domů. Před hospodou stojí vítězná skupina hochů a zapíjí vítězství vybojovaným vínem. "Když sem vyletěl navrch, věděl sem, že včíl ju mám… včíl ju mám …a byla moja…," slyším ještě nejlepšího ze všech vynikajících chlapů, které jsem dnes poznal.
Toto můžete zažít i vy. Stačí, když se do Suché Loze u Uherského Brodu vypravíte 24. listopadu 2007 také…